Letošní lezecký výlet měl být na rozdíl od toho loňského na Maltě, kdy se z letiště na skály dalo dostat prakticky pěšky, trochu o něčem jiném. Začínali jsme půldenní prohlídkou přímořského města Valencie – jež sama o sobě má téměř dvakrát tolik obyvatel co celá Malta.
Doporučena byla super moderní muzejní čtvrť, která vyrostla ve vyschlém řečišti. Protože jsme chtěli ještě před odjezdem poledního autobusu nakoupit potraviny a běhat po městě s 20-ti kilovou krosnou na zádech není úplně nejlehčí, na Mestella stadion Valencia CF jsme se sice nedostali, ale vynahradili jsme si to prohlídkou toreadorského „kolosea“ a centra města s hodně zajímavým trhem, který si v ničem nezadal s asijskými night markety.
  

Ač 24. prosince není státní svátek, autobusy až do Chulilla ten den prostě nejezdí. A tak jsme si plně naloženi dali 6km pěšky z Losa del Obispo. To už s námi šla i Italka Gulia a nás uklidňovalo, že ač narozdíl od nás kempařů spí v hostelu, krámů má snad ještě víc než my. Ten den už na lezení nebylo ani pomyšlení, ale v místním climbing shopu se podařilo sehnat plynovou bombu na vaření. A když jsme se na večeři mohli přidat ke skupince z Brna, která si tu štědrovečerní nedokázala představit bez smažené ryby s bramborovým salátem a pod nazdobeným kaktusem se našli dokonce i nějaké dárečky, usínali jsme naprosto spokojení:)

Ač všichni tvrdili, že jižanská klasa je měkká a posílali nás do sektorů El Oasis nebo Chorreras, nás cesty začínající na 6b+ odradili a zvolili jsme sektor La Peñeta. Zde se měly dát najít i nějaké 5ky, ale ty mi byly zakázány – prý nepolezeme nic, co nemá v průvodci hvězdičky… Pequeño gran hombre jsem začínal já – první délka v pohodě, takže poté, co jsme si ji vyzkoušeli všichni, jsme si ji dali ještě jednou expedičně, napodruhé už obě délky (50 metrů). Zajímavé je hodnocení – nový knižní průvodce tvrdí 6a+, http://chulillaclimbing.com/crags/ 6a, zatímco https://www.thecrag.com 5c. Při obědě Gulia (vyhecovaná z včerejších řečí o měkké klase) vymyslela, že ještě lepší hodnocení má nová 28 metrová cesta El jinete loco za 6c. Když se do ní David opravdu pustil a s nějakým tím odsednutím i nacvakal, věděl jsem že je zle. Poté co ji Gulia přelezla, začínal jsem se modlit. Teď už nebylo úniku, aspoň zkusit jsem to musel. A bylo z toho první přelezené 6c stylem OS flash 🙂 Připozdívalo se a tak jsme jako další metu zvolili první délku Crisis (6b 20 metrů) Tentokrát byla s přípravou presek řada na Gulii, jež se s úkolem statečně porvala. David na top rope nezaváhal a já si nakonec připsal druhý 6b přelez stylem OS flash.

  

Nažhaveni včerejšími úspěchy jsme se pustili do Muro de las lamentaciones. I když naši sousedé tvrdili, že El ramalito 6c je lehčí než vedlejší Las Lituanas 6b a můžeme zkusit i sousedící Blue Agave 7a, bylo jasné, že lamentovat budeme!
El ramalito, 35 metrů dlouhá cesta za 6c – na tohle už je potřeba i trochu vytrvalosti… První polovina relativně šla a já byl vyhecovaný že to musím zvládnout bez odsednutí… Presky začínaly ubývat a tak jsem místo nich používal smyčky s karabinami. U 12. presky čekalo první krizové místo, pokus, návrat, nutnost odsednutí, smutek. Přidání druhé presky kdybych náhodou padal na opačnou stranu a ono to nějak vyšlo! Jistý spoďák, velké madlo, oddech, další preska a po ní ještě jedna a pak… konec, krize, dál to prostě nepůjde. Po delším odpočinku v sedáku jsem to přeci jen zkusil, nadlezl, nějakým stylem se zuby nehty držel, jenže cvakat nosem ještě neumím a udržet se jednou rukou prostě nešlo. Pádu se nešlo vyhnout a tak jsem se pěkně proletěl – až k prvnímu krizovému místu. Tomu nýtu, o kterém jsem tvrdil, že můžu padat, protože mám dvě presky proti sobě – jistotu. Tak přesně tento jsem si zblízka prohlížel abych zjistil, že matička byla povolená 😀 Strach a únava se projevily a já přepustil místo Davidovi. Ten si nevedl o nic hůř než já, ale bohužel ani o metr líp a tak jsme byli rádi, když nám presky posbírali Belgičani. Zvládli jsme cca 28 metrů z 35, nacvakáno 14 presek, 3 chyběly. Oběd, odpočinek a s čistou hlavou že to můžeme zkusit bez starostí o materiál (presky byly nacvakané od Němců) pokus o Bavarian purity 6b. Až k poslední presce jsem se dostal na PP, ale od ní ke slaňáku to nějak nešlo. Poslední 3 metry už jen na top rope, lano mi tam přinesl vedle lezoucí spolubojovník 🙁 Zabojoval i David, ale únava se projevila a moc to nešlo. Napadlo nás, že si spravíme náladu v sektoru Competición a cestě Pudin de chuminos para un colegio masculino sport za 5c, jenže její blízkost k parkovišti a tím pádem uklouzanost se projevily a my byli rádi, že jsme se vůbec nahoru dostali. A výmluva? Na Štěpána není pána…

Vysněný rest day, dnes se nebudeme muset na nic vymlouvat, prostě jsme unavení a jdeme na procházku 🙂 13km kaňonem se stěnami 50 metrů vysokými, k přehradě, přes skalky, úžasnou přírodou, prostě pro lezce rájem. S příjemným bonusem na závěr – pomerančovým sadem po cestě 🙂

    

Kaňon je úžasný ale po ránu je tam ještě stín a tudíž zima. Zimy si užijeme dost příští týden v doma… Na jih otočená La Peñeta slibuje sluníčko a v našich možnostech nabízí ještě spoustu cest, je rozhodnuto. Dvoudélka Hechizo de luz 5c na rozlez, já tahám první délku, druhou David a jsem hodně rád, že mám nad sebou lano, tohle bych od 5+ nečekal. Dole čteme že je za 6a… Elvis costelo, dle vedle lezoucích Finů nejkrásnější 6a na tom místě, je 9ti Finy i přes sliby neustále obsazena a tak dáváme první délku Atzerimar 6a. Konečně se uvolňuje Elvis costelo – není krásnější než ostatní 6a, je prostě lehčí! Teda až na závěrečný skok ke slaňáku, na který se odhodláváme (i díky jedinému chytu který vypadá že se urve) docela dlouho. Těsně před setměním ještě stíhám další 6a Anniehall. Po spuštění mrzí že už je večer, narozdíl od většiny cest, kde je druhá délka o dost těžší než první, je tahle vyrovnaná a tak se mohla zvládnout celá.

Poslední den lezení, do vzdálené Fantasia se nám nechce, do ještě vzdálenější (a původně plánovaného záložního lehčího sektoru) Chorreras už vůbec ne, vyhrává opět La Peñeta. Sueños de verano 5+ na rozlez, marný pokus o cvaknutí druhé presky v Smigol 6c a čistý přelez Crisis 6b (chtěl jsem vědět jestli to dokážu nacvakat), oběd a Ivan el terrible 6a+ a závěr? Více délka Neumonia 5+ Bohužel skály jsou hodně rozlámány a člověk se bojí nejen něčeho chytit, ale hlavně cvakat, abych jej případná urvaná skála nestáhla dolů. Proto vynechávám první slaňák a pokračuji až na konec, ze 70ti metrového lana zbyly 3 metry. Bohužel na sebe s Davidem nevidíme ani se neslyšíme, tudíž trvá než se na cestu vydá a dostává se nahoru až po úžasném západu slunce. Navíc na prvním slaňáku nechal materiál, takže nemůžeme sejít po pěšině ale musíme slaňovat. Začíná být zima. Davida spouštím, dostane se v bezpečí ke slaňáku, ale já neslaním, lano není dost dlouhé, zůstal jsem v presce 3 metry nad ním! Navíc lano nejde přes hranu stáhnout dolů a já musím nahoru znova. Zespoda na nás volají lidé jestli nepotřebujeme pomoc. Nedivím se, vidět na skále 2 lidi 30 metrů nad zemí bez lana, s tím že nahoru chybí dalších 40 metrů, není úplně očekávané. Při snaze o co nejrychlejší výlez se zapotím, David ve slaňáku mrzne. Lano dávám do nýtu s nylonkou o pár metrů níž, nechávám pro jistotu jednu vlastní smyčku navíc a doufám, že to udrží. Dobrá věc se podařila, spouštím Davida, ten běží pro bundu a já už za úplné tmy spokojeně slaňuji 🙂 Poslední večer, zítra už nelezeme, všichni ví že musí následovat rozlučková party, podpořená domácími zásobami lezců, kteří dnes přijeli z Bratislavy autem.
     

Brzké ranní vstávání nic moc, celé dopoledne strávené na cestě a hlava bolí až do pozdního odpoledne v Madridu. Stíháme Plaza de torros de Las Ventas, obrovský Parque de Retiro, vidíme dlouhou frontu u Museo de el Prado, Fuente de Neptuno, krásný Palacio de Comunicaciones, náměstí Plaza del Sol a Plaza Mayor, Catedral de la Almudena a Palacio Real. Dokonce se podařilo i víno nakoupit a tak večer na letišti příjemně ubíhal. Z pohody nás těsně před 5.ranní budili až policisté, kteří asi chtěli místo, kde jsme spali my, pro sebe, jinak nedokážu pochopit, proč nás budili. Kdybych o tomhle budíčku věděl dopředu, tak spím v klidu a nebudím se celou noc strachy, že na letadlo v 7 zaspíme 😀

Závěrem bych chtěl poděkovat Brňákům Míše, Lence, Zuzce, Honzovi, Inžovi a Stravovi za příjemně strávené večery i lezecké rady, speciálně Inžovi že nás zachránil na cestě do Madridu, Bratislavákům za výbornou pálenku když už nám naše došla a víno nestačilo, Davidovi že to se mnou vydržel, ale hlavně Gulii. Díky její přítomnosti jsme se odhodlali k největším životním výkonům (přece nás neporazí holka) a jež s námi bábovkami po prvním dnu odmítla lézt 🙂