Ostrov Penang (Malajsky Palau Pinang) je známý a turisty vyhledávaný pro své kulturní a historické hodnoty. Ostrov má asi 700 tisíc obyvatel a jeho hlavní město Georgetown je zapsáno na seznamu UNESCO díky spoustě čínských chrámů, pevnosti Fort Cornwallis a koloniálních stavbách. Aby radní zvýšili popularitu ostrova ještě víc, pozvali si street art umělce na pomalování domů – což je možná tou hlavní dnešní atrakcí.

Jelikož jsem přijel až v noci, jediné co jsem zvládl byl food court Red Garden s živou hudbou a reklamou na lady boy vystoupení.

Hned ráno se mi podařilo najít skútr na zítřejší cestu do NP Penang a tak jsem mohl v klidu vyrazit na prohlídku města. První zastávkou byla mešita Kapitan Keling – největší mešita na ostrově.

Nedaleko byl trh – chuť na maso mě zase na chvilku přešla.

Poté jsem zamířil k Leong San Tong Khoo Kongsi, což je dům/chrám jedné bohaté čínské rodiny.

V přístavu jsem si zjistil jak je to přesně s dopravou na ostrov Langkawi.
Dříve se dalo jet ráno trajektem (70 MYR) na korálový ostrov Palau Puyar, zůstat tam celý den na nejlepší koupání a šnorchlování nebo potápění v okolí a odpoledním trajektem dojet zbytek cesty na Langkawi.
Dnes už to bohužel možné není (přístav na Puyar je soukromý?!?!) a jediná možnost dostat se na Puyar je koupit si za 410 MYR (přes 2000 korun => víc než kolik stojí výlet na korálový útes v Austrálii!) celodenní balíček.
Takže po cestě to určitě nedám a buď vynechám úplně, nebo si tam zajedu z Langkawi, odkud je to blíž.

U přístavu mě zaujali Queen Victoria Diamond Jubilee Clocktower, na druhou stranu na Fort Cornwallis nebylo moc o co stát.

Jelikož jsem byl ubytovaný hned vedle Chocolate and Coffee Museum, nedalo se odolat. Nejednalo se ani tak o muzeum jako o prodejnu, ale hlavní je že byla s ochutnávkou všech různých čokolád. U mě jednoznačně vyhrála mléčná čokoláda s kokosem.

Posledním známým domem u kterého jsem se zastavil je „modrý dům“ Cheong Fatt Tze Mansion. Jelikož se z něj stal hotel, vstup je možný pouze s organizovanou prohlídkovou tour.

Nejznámějšími street art malbami jsou „holčička v modrém“ a „Trishaw man“

Ráno jsem půjčil motorku a vyrazil do nejmenšího národního parku Malajsie – Penang NP. Opičí pláž měla být jediné místo na ostrově vhodné ke koupání (ostatní jsou buď špinavá nebo plná medůz) a pokud mi bude dobře vycházet načasování přílivu a odlivu (dostat se na ni údajně dá pouze za odlivu), rád bych si dal 12 – 16 kilometrový trek parkem.

Při vstupu do parku je potřeba se zapsat v informační kanceláři – to kdybyste se náhodou nevrátil, aby věděli že vás mají hledat. Jelikož jsem se vrátil až už se stmívalo, kancelář byla zavřená a tudíž jsem nezapsal že jsem z parku vyšel živý, asi mě hledají dodnes.
Pán na info centru sice o přílivu a odlivu nevěděl vůbec nic, za to mi radil abych si koupil „víc vody“ Když jsem se jej ptal kolik bude potřeba, tak mu bylo úplně jedno jestli s sebou mám 3 litry nebo nic, jen zopakoval že si mám koupit víc… Pro někoho to varování asi užitečné bude, ale já si tak trochu říkal, že pokud jde někdo při 35 stupních a 100% vlhkosti na celý den do parku bez vody, tak si ani návrat nezaslouží.
Jako všude jinde, i zde byla cesta ze začátku v pohodě po vybetonovaném chodníčku, ale po chvíli se změnila v přelézaní stromů, přeskakování přes kořeny, no prostě v to, co v deštném lese očekáváte. Proti případnému pádu se „dalo“ přidržet zábradlí.

Po chvilce opalování, plavání a grilované rybičce na Monkey Beach jsem se zeptal jak vypadá cesta k Turtles Sanctuary – hlavně mě zajímalo jak to tady mají s hady (žijí zde krajty, hroznýši a 2 druhy kober) Jako vždy mi první řekli že zde nejsou, aby se hned opravili že u pěšinek nejsou, protože se lidí bojí. Uklidnil mě opravdu hodně – na cestě k opičí pláži bylo sice víc Číňanů než na Václaváku, ale po cestě k želví pláži jsem nepotkal ani živáčka…

Bohužel Canopy Walkway (provazové mosty v korunách stromů) byly zavřeny a tudíž se do kopce škrábalo pouze po místy dost promáčené zemi.

Potvrzení že Malajsie je muslimská země – jak jednodílné plavky, tak projevování náklonnosti je u bazénků zakázáno!

Meromictic lake je jedno z mála speciálních míst na světě, kde je sladká a slaná voda, které se ale NIKDY nemíchají.

Původně mě mrzelo že na želví pláži nemůžu plavat (hlavně když nikdo neřekne proč, jen vám řeknou že nesmíte), ale tahle cedule byla celkem vysvětlující…

V centru na ochranu želv jsem se snažil vytáhnout nějaké informace z místního ochranáře, bohužel jeho angličtina nebyla z nejlepších a prakticky vše co říkal se mi zdálo v rozporu s tím co jsem tam viděl…

Po návratu z lesa jsem si dal ještě projížďku po ostrově a horská cesta opravdu stála za to (100ccm skútr je úplně o něčem jiném než 50ccm co jsem měl na Zélandu)

Muslimský šátek namísto přilby? Ochrana Aláha je snad účinnější než bambusové kloboučky používané namísto přileb ve Vietnamu.

Jen škoda že k chrámu Kek Lok Si jsem se dostal až za tmy. Kdybych věděl co mě čeká (že bude jiný než milion dalších chrámů které už jsem navštívil), určitě sem zajedu hned ráno.

Večer při návratu do města se mi ještě podařilo spatřit „Nine Emperor Gods“ taoistický festival, který začíná v předvečer 9.měsíce lunárního kalendáře (samozřejmě čínského kalendáře, takže vlastně 19. – 28. října…)
Každý chrám ostrova měl nazdobený vlastní „alegorický vůz“. Zaujal hlavně mnich se zapíchnutou tyčí v ústech (piercing nemám rád tak celkově, ale toto se mi už opravdu zdá přehnané 😀 )