Tongariro Alpine Crossing bývá označován za nejkrásnější jednodenní trek světa. Cca 20 ti kilometrová trasa s kilometrovým převýšením vede kolem několika sopek, smaragdových jezírek a celkově velmi pěknou přírodou. To byl také náš plán na čtvrtek – jediný den tohoto týdne s rozumnou předpovědí počasí.

Jenže Tongariro Alpine Crossing je jen jedna část 3-4 denního treku Tongariro Northern Circuit (43 kilometrů + nějaké zacházky k vodopádům, sopečným jezerám, atd.) – a nebyla by škoda neprojít si tenhle Great Walk celý? Jenže jak to udělat, když do středy hlásí „záplavy“ a v pátek ráno musím být za každou cenu v 180 km vzdáleném Rotorua?

Ve středu ráno jsme zamířili do New Plymounth na výměnu prasklého čelního skla na autě. Bohužel, nic není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát a po hodině v servisu nám řekli, že výměnu skla sice kryje pojišťovna, ale pod sklem je rez, na kterou nové okno prostě nedají, protože by okno prasklo znovu (prasklo od kamínku, ne od rzi!) Oprava bude stát odhadem 200 – 400 NZD, ale hlavně, je na ni potřeba víc času (minimálně přes noc) a je potřeba se objednat – teď na to čas nemají!

No nic, balíme kotvy, nakupujeme jídlo na 2 dny na horách a vyrážíme směr NP Tongariro. Pokud dnes v očekávaném dešti zvládneme ukrojit z treku alespoň jeden úsek (a večer vysušit promáčené oblečení a obuv), je celkem šance, že bychom zítra mohli zvládnout úseky 3 a celý trek dokončit. Navíc krmit se paraleny jsem přestal už v neděli a včerejší výstup na Taranaki ukázal, že se forma pomalu (hodně pomalu) vrací a tudíž by se to opravdu zvládnou mohlo (forma se vracela pomaleji než očekáváno, tudíž se Laďovi omlouvám za to že na mne musel celou dobu čekat)

Ještě při nákupu lístků na přenocování ve Whakapapa DOC centru nás odrazuje počasí (déšť se sněhem přijde během pár minut a zítra má foukat silný vítr – 50km/h je očekávaných, s tím že 60 už údajně lidi poponáší), navíc si máme dávat pozor na přechody potoků a pokud tam bude vody že neuvidíme na dno, tak nemáme riskovat (to je poprvé co slyšíme o tom že nejsou mosty a že se musí brodit!)
Hnusný déšť začal už při balení, ale pak se naštěstí uklidnil a my ve 3 odpoledne vyrazili. Ze začátku jsme si užívali nádhernou krajinu a dokonce se odhodlali k side tripům na Taranaki falls a Lower Tama lake. Upper Tama Lake už jsme vynechali – znamenalo by to stoprocentní příchod za tmy a ztratit jsme se opravdu nechtěli.

No zmokli jsme pěkně a alespoň já došel do cíle jen díky opravdu silnému větru který fučel do zad a pomáhal, i když mě to stálo téměř všechny energy tyčinky co jsem měl na oba dny:( Co bylo nejdůležitější, že z komína chaty Waihohonu se kouřilo už při našem příchodu – byli zde 3 kluci, chata byla pěkně vytopená a před krbem se v teple usínalo dobře.
Jsem celkem rád že jsem si koupil nejdražší Indonéskou pláštěnku – nechci ani tipovat, jak by v Novozélandském větru obstál některý z levnějších modelů (tím nechci říct nic špatného o kvalitě Indonéského zboží – jen vyzdvihuji kvalitu zdejších větrů, málem to roztrhlo jako hada i Rybu…)

Po probuzení se ukázala v celé své kráse sopka Ruapehu, nejvyšší bod v okolí.

Prakticky celý den jsme obcházeli 2291 metrů vysokou sopku Ngauruhoe (která se nám někdy ukázala víc někdy míň) – známou z Pána Prstenů jako Horu Osudu.
Vycházeli jsme v 8 a po dvou a půl hodinách jsme dorazili na Oturere hut – ideální místo na oběd.

Po cca hodinovém přechodu „měsíční krajiny“ nás čekal nejtěžší úsek – stoupání nejprve k Emerald lakes a nakonec až na 1868 metrů vysoký vrchol Red Crater.

Poté sestup po Ďáblově schodišti Devils Staircase přes rozlitou lávu a kolem půl čtvrté malý odpočinek, svačina a vysoušení botů u chaty Mangatepopo.

Poslední úsek se zdál hlavně díky loužím, které bylo složité obejít a kluzkému blátu na cestě, nekonečný, ale v 6:20, po 27 hodinách a 20 minutách na cca 45kilometrů dlouhé cestě jsme s úžasným pocitem a spálenou půlkou obličeje od sluníčka, které horu Osudu obcházelo společně s námi, dorazili zpět k autu.

Večerní relaxace v termálech pramenících u řeky v Taupo byla opravdu zasloužená (jen škoda že v 8 zamykají závoru a my na koupání museli další kilometry pěšky 😀 )