Hned ráno jsem volal do InterCity (něco jako Student Agency) abych je poprosil, jestli když dnes jedou dvakrát z Nelsonu do Wellingtonu, by mi mohl řidič zapomenutý řidičák přivézt, pokud mu ho z hostelu přinesou na nádraží. Zajímalo je moje číslo rezervace a kdy že to s nima chci jet… no moc jsme se nepochopili. Po opětovném vysvětlení situace mi bylo řečeno že zavazadla zákazníkům nepřepravují. Ani apel, že se ani tak nejedná o rozměrné zavazadlo s případnou bombou uvnitř, které by mohlo řidiče obtěžovat, ale o malou kartičkou velikosti kreditní karty, jejíž přeprava by mi ušetřila spoustu starostí je neobměkčila… Vím že jsem já ten co chce něčí pomoc, ale tato neochota mě v zemi ochotných a milých lidí dost zaskočila.

Takže řidičák není a dřív než v úterý večer nebude, nedá se nic dělat, pojedu s Laďou, Čechem který právě skončil s prací na vinici a jeho cestovní plán po jihu severního ostrova je podobný na můj. Sešli jsme se kolem poledne a jelikož stále poprchalo, první jsme zamířili do Te Papa muzea, které můžu rozhodně doporučit všem. Je zdarma, má spoustu expozic jak pro děti (přírodní a zvířecí exponáty), tak pro dospělé (Maorská kultura, dočasná výstava 2. světové války v nadživotní velikosti, ve které se Maorští vojáci ukázali jako skvělí bojovníci. Po probojované noci se na frontě ozýval jejich pláč „Ka mate, ka mate, ka ora, ka ora!“ znamenající „We may die, we may die! We may live! We may live!“)

Hned před muzeem bývají farmářské trhy, kde může zaskočit že všichni farmáři Nového Zélandu jsou číňani, ale ovoce a zeleninu mají dobrou.

Nejznámější ulicí je Cuba Mall plná obchůdků, restaurací a barů. Mě se zde líbila The Bucket Fountain.

Po dalším místě plném života – nábřeží, jsme došli až k budově parlamentu, kde jsme ještě stihli komentovanou prohlídku. Foťáky jsme museli odevzdat hned u vchodu (stejně jako Epipen, s čímž jsem neměl problém, jelikož včely ani vosy bych uvnitř parlamentu neočekával. Proto mě při vracení překvapil vedoucí hlídačů, který se strašně moc omlouval za chování svých podřízených za to, že si dovolili mi Epipen vzít – na to údajně nemá právo nikdo), takže narozdíl od parlamentu Australského je to bez fotodokumentace, ale jinak zde nějaké podobnosti byly.




Ze zajímavých faktů snad jen to že zde má každý občan možnost diskutovat s politiky změny v zákonech – je na to vyhraněná speciální místnost s přítomností publika a zástupci všech politických stran. Člen veřejnosti je schovaný za stolečkem se speciálními schopnostmi – umí ho skrýt = ať poslancům řekne upřímně cokoli, stoleček mu dá „imunitu“ a nemůžou ho popotahovat. Návrhy zde může podávat opravdu kdokoli, nejmladší mluvčí měl pokud si dobře pamatuji 4 roky.
Další zajímavostí je že NZ je nejstarší demokracií světa kde ve vládě byla žena – bude to už 125 let.

Nakonec jsme si vyjeli na Mount Victoria Lookout a prošli se k Weathertop skrýši z Pána Prstenů a Hobita (jež se nám ale najít nepodařilo)

Jelikož jsem před cca 3 mi lety zvažoval přestěhování do Wellingtonu za prací, toto místo na mě působilo zvláštně – dnes jsem si měl odpovědět na to, jestli jsem práci měl vzít a odmítnutí byla chyba, nebo jsem udělal dobře? Určitě by se jednalo o zkušenost zajímavou a život ve městě by se mi líbil, ale dřívějšího rozhodnutí nelituji, nuda v Brně rozhodně nebyla!