Čtvrtý den jsme se potřebovali co nejvíce přesunout na jih, protože času moc nezbývalo a kilometrů neubývalo.

Jedinou zastávkou byly u dálnice naházené Devils Marbles. To si tak jedete 500 kilometrů buší, za celou dobu na úplné rovině nepotkáte naprosto nic kromě keřů, stromků, krav a klokanů, a najednou na vás vyskočí spousta obrovských balvanů rozházených na pár kilometrech čtverečních. Chápu proč tomu místní začali říkat Ďáblovy kuličky, nebo v doslovném překladu Ďáblovy Mramory.


Zajímavé byly hlavně rozpůlené balvany – na první pohled se zdá že jsou nerozbitné, ale stačí pár století působení přírodních sil a rozlomí se, jakoby byly ze skla.

Zaujal nás způsob nahánění dobytka – na koních to sice také jde, ale skrz velké vzdálenosti jsou vhodnější krosky a hlavně vrtulník.

Ještě se nám naskytla příležitost k seznámení se s domorodými aboridžinci. Bohužel musím konstatovat že legendy nelhali a většina z nich jsou prostí alkoholici. Při obědě si k nám jeden přisedl a po zbytečné a nicneříkající uvítací konverzaci se ptal na 5 dolarů na chléb. Až poté co jsme mu nabídli, že mu sice dolary nedáme, ale chléb mu koupíme, přiznal že jej zajímá pouze chléb tekutý…

Zásoby jídla a paliva jsme doplnili v Alice Springs a víc než nalezení kempu jsme ten den nestihli. I tak to byl náročný den v kterém jsme ujeli přes tisíc kilometrů a celkem už máme 2 tisíce hotové.

Pátého dne ráno jsme navštívili kaňony v MacDonnell pohoří.

V Glen Helen rokli jsme jen omrkli jezírko a skalky


V rokli Ormiston jsme si dali asi hodinovou procházkou

Následoval dlouhý přesun na západ slunce k posvátné skále Uluru (Ayers Rock) – největšímu monolitu na jižní polokouli.
Dříve sem aboriginci chodili provádět své rituály. Nejdůležitější byl přerod chlapců v muže, kterým stařešinové předávali své vědomosti ohledně života – jak najít vodu, jak ulovit maso, atd. Na pomoc používali jeskyně, ve kterých kreslili obrázky – zaujala mě např. mapa, na které „krátká čárka“ znamená že to „není daleko“ (=vzdálenost na kterou se dá dohlédnout)… na co kilometry 😀

Ráno jsme si přivstali na východ slunce a musím opět konstatovat, že ve škole nelhali. Jaké je na poušti ve dne horko, taková je v noci zima! Už teď lituju, že jsem termoprádlo nechal z Indonésie odeslat domů protože „jej přece v horké austrálii nebudu potřebovat“ Nechci ani myslet na to jak bude na jihu, kde opravdu zima ještě neskončila.



Jelikož nám (pro údajný silný vítr na vrcholu) neumožnili výstup na Uluru (kdyby to takhle fungovalo na celém světě, že jednou se něco zakáže pro vánek a podruhé pro horko, tak nebude vylezená žádná hora na světě a i Sněžka by stále čekala na své první zdolání), přesunuli jsme se k Olgám (The Olgas, Kata Tjuta). Narozdíl od jednoho monolitu Uluru se jedná o spoustu jednotlivých skal – ale 2 hodinová okružní trasa vedoucí přes Karu a Karingana vyhlídky byla snad ještě úchvatnější.

Připomenutí toho že jsme uprostřed pouště bez vody a signálu – jednou za pár hodin viditelný emergency telefon.

Ráno jsme na cestě pozdravili pár velbloudů a unáhěli ke Kings Canyon.

Skály a kopečky se nám líbily od začátku, ale až při příchodu k ústí vodopádu (momentálně suchého), jsme pochopili proč jej místní nazývají „The Grand Canyon of Australia“ – ten pohled na „roztrhnutou“ zem byl naprosto úchvatný.