Takhle blbý vtip už jsem dlouho nezažil. Na letišti v Singapuru mi řekli, že mě do letadla do Indonésie nepustí, pokud jim neukážu letenku pryč z Indonésie. Vím že toto můžou požadovat při vstupu na Taiwan nebo třeba na Nový Zéland, ale že to platí i v případě Indonésie, o tom se nezmiňuje ani naše ministerstvo zahraničních věcí, ani jejich ambasáda. Nedá se nic dělat, v letadle se rozmyslím a než projdu imigračním v Jakartě, tak nějakou letenku během 4 hodin koupím. Bohužel – bez letenky mě prostě do letadla ze Singapuru nepustili:(
Takže během 15 minut na letišti bylo potřeba vybrat, jestli toho stačilo a poletím domů, nebo omrkneme vedlejší Malajsii, Austrálii, nebo Nový Zéland. Velká únava provázející mě poslední dny (nevím proč ale viním z toho téměř 1200km na kole na Taiwanu) jasně hlasovala pro návrat, ale když už jsem tak blízko… letenka do Austrálie koupena a program by měl vypadat asi nějak takto:

• do 10. srpna Indonésie ostrov Borneo
• do 22. srpna Indonésie ostrovy Java a Bali
• od 23. srpna 3 – 4 týdny Austrálie
• a nakonec 3 týdny Nový Zéland

Jo a mimochodem – na imigračním v Jakartě po mně nikdo letenku nevyžadoval a paní mi s klidem řekla že bych mohl v pohodě zemi opustit přejetím do Malajsie autobusem (to co jsem předem nevěděl jestli je možné, ale vypadalo jako nejlepší řešení)

Jelikož jsem si nebyl jistý jestli jeden z dnešních dvou letů (Singapur – Jakarta – Balikpapan) nebude mít zpoždění, raději jsem poslední let do Tanjung Redeb koupil až na zítra. Očekával jsem že prostě přespím na letišti, v klidu dopíši chybějící stránky na blog a maximálně se projdu k pobřeží. To jsem ještě nevěděl že se mi podaří najít suprovou CS hostitelku Saharu. Její dům byl sice plný, i tak mi ale nabídla ubytování v šéfově guest housu, kam mě navíc sama odvezla z letiště (teda řídil jsem já, pokud bych si s 14kg batohem sedl za slečnu o 30 kilo lehčí než já, asi bysme na skůtru daleko nedojeli)
Každopádně jsem rád že jsem nemusel brát tax(ks)i
Najednou jsem se ocitl v úplně novém světě, přivezla mě muslimka a ze dvou mešit kolem mě se ozývaly večerní modlitby – a nejlepší na tom všem bylo že mi bylo příjemně. U večeře jsme probrali život, poté mě vzala na projížďku městem a prostě se z toho vyklubalo naprosto nečekané poznání nejen nového města, ale i vyznavatelů jiné víry.

Mimochodem, Balikpapanu se díky obrovské rafinerce a továrně na palmový olej (ano, zabíjení orangutanů a vypalování pralesů, díky kterým před 2ma lety hořela velká část ostrova, se děje přímo tady) říká Olejové město.

Po příletu na malé letiště Berau na Vás vykouknou nádherné plakáty moře, ostrovů a želv – člověk okamžitě pochopí že je na správném místě. I uvítací video je suprové, jen je škoda že do něj neumožnili přidat vsuvku o tom, že želvy je potřeba chránit, ne si z nich vozit suvenýry, protože pokud to tak půjde dál, za pár let žádné želvy nebudou.

Do městečka Tanjung Redeb jsem se dopravil jak jinak než na motorce (oficiální taxi stojí 200Kč, já sice musel 200 metrů před letiště pěšky, ale poté bez problémů sehnal za 90 korun), veřejná doprava zde neexistuje.

V kanceláři jsem našel Hanku coby managerku projektu na ochranu želv, 2 místní ochránce Keny a Berly a další češké dobrovolnice Gábinu s Veronikou, které se právě vrátili z želvých ostrovů. Už pilně pracovali na přípravě naučných materiálů pro děti, které bude Veronika učit angličtinu.