Yangon se mi nelíbí.
Opryskane stare budovy, velka chudoba, krysy… ale hlavně – skrz vládní zákaz nejsou ve městě téměř žádné motorky a tudíž nemůžu použít nejoblíbenější způsob přepravy – stopovani. Důvod zákazu je neznámý, těch pár motorek co zde jezdí vlastní přátelé vysokých vojenských představitelů země. Tentýž zákaz platí i na kola, tudíž ani půjčení těch není možné. Když se k tomu přidají limitující kvóty a vysoké daně na import aut (způsobující že se 20 let staré a polorozpadle auta prodávají za ceny okolo 200 000 korun), možnosti přepravy jsou opravdu omezeny.

Tour městem jsem chtěl začít ve vojenském historickém muzeu – v diktátorském vojenském státě mi to přišlo nejvhodnější. I když budova pořád stojí a je označena na mapách, muzeum je přesunuto do nového hlavního města…

Národní plavecký bazén se mi líbil díky vysokým věžím na skákání, focení bylo zakázáno!

Na Mihad field jsem se přidal ke klukům hrajícím fotbal, ale hřiště plné šutrů a hra bez bot (z 16 hráčů měli jen 3 alespoň botasky) není zrovna nejpříjemnější. Co je zajímavé že barmánci nikdy nehrají jen tak, přátelsky. Vždy se hraje o peníze, ať uz fotbálek nebo nohejbal, vždy je ve hře větší či menší sázka. Jelikož náš tým vyhrál a asi usoudili že jsem k tomu přispěl, při rozdělování peněz jsem dostal za odměnu ionťák.

Na budovu národního divadla jsem je těšil, většinou se jedná o nádherné reprezentativní paláce. V Yangonu mají výjimku potvrzující pravidlo, není divu že focení mi bylo opět zakázáno!

Peoples park (akceptovatelné vstupné 300 MMK = 6 korun) nabízí super výhled na Shwedagon pagodu, velké možnosti občerstvení, relaxaci, koupaliště i luna parky. Po poobědovém šlofíku jsem se ovlazil

A pote se nechal zlákat do domu hrůzy. Díky malým mnichům, kteří šli přede mnou a spouštěli nástrahy s dodatečným předstihem, jsem to zvládl bez nutnosti výměny Pampers. Stačilo ale zůstat trochu pozadu a už jsem se necítil nejlépe. Po tomto velkém úspěchu jsem se rozhodl vyzkoušet i druhý dům hrůzy, tentokrát v autíčku. Myslel jsem, že už mě nemůže nic překvapit, ale když se ze tmy z ničeho nic vynořil živý bubák, který zde něco opravoval, preventivně dostal přes hubu, za což se mu strašně moc omlouvám.

Večeři jsem dal v univerzitním kampusu u jezera Inya, studentská mensa rozhodně poskytuje nejlevnější možnost stravování.
Univerzitní bazén mě překvapil tím, že kluci a holky musí plavat odděleně.
Uvnitř kampusu dále zaujal nápis „rekreační centrum“ – jednalo se o basketbalovou halu, v jejíchž útrobách se hrál ping pong. Po úspěšném fotbale jsem si myslel že je vyškolím i v pingpongu, no jsem rád že se tentokrát nevsázelo. Po dvou prohrách 0:2 jsem odcházel jak spráskaný pes a odnášel si ponaučení – nikdy nehraj s někým, kdo drží raketu čínským zpusobem 🙂

Zajímavé je že zde nemají natural 91, ale namísto něj 92. Ceny 14 – 18 korun za litr se evropanovi zdají splněnym snem (jen škoda ze to auto si může dovolit málokdo) Přestože se jezdí vpravo, většina aut je importovaných z okolních a tudíž mají volant na pravé straně.

Zlatá Shwedagon pagoda (98,3 metru) je nasvícená snad ještě působivější než za denního světla.

Před zaslouženým odpočinkem jsem ještě zkontroloval výhled z posledního patra budovy hostelu – než mě vyhodili, ponadavali ze tam nemám co dělat a vstup zatkli…