Rano jsem omrkl klasterni komplex Muktinath. Navstevuji jej davy poutníků hlavne z Indie. Misto es stalo posvatnym protoze se zde setkavaji vsechny 4 živly: zeme, vzduch, voda a oheň (plyn vystupujici ze zeme)

I odsud byl nádherný vyhled na Daulaghiri (8167m.n.m.)

Nekteri poutnici nedokazi vyjit par schodu a musi se nechat přivést 

Takto zde stale probiha vyroba odevu

A rozloučení se s Muktinath 

Zbytek dne byl ve znamení sestupu z hor ktery proveril hlavne nase kolena a lytka. 1000 vyskovych metru smerem dolu s plne nalozenou krosnou jde docela citit.

Pohled na nejvyssi horu kterou je mozne spatřit v prubehu treku – Daulaghiri 8167m.n.m.

Priroda se kompletne zmenila, ted okoli vypada jako kompletne vyschla poust s obcas nejakoz oazou zelene.

Podarilo se nam asistovat u zrozeni male  kozicky

V Jomsonu nas uvital napis „welcome for climbing“ ktery nas velmi potesil, dozvedet se ze je ta skala pristupna jen pro vojaky bylo velikym zklamanim…

Vecer byl rozluckovy, spolecenstvo Annapurny (jehoz jsem byl casti jen poslednich par dnu, ale vetsina byla pohromade celych 14 dnu) se rozpada. Nekteri pokracuji dal po svých, ti co maji mene casu nasedaji na autobus (150km = 10 – 13 hodin strachu), movitejsi (nebo jednoduse ti se slabsim zaludkem) na letadlo (20 minut strachu kdyz pocasi dovoli, bezne je 2 denni zpozdeni), a jedou vstric domovu, nebo dalsim dobrodružstvím.